Každý se s tím asi někdy setkal - tak se vám chce spát, po dlouhém stresujícím dni, jen tak ulehnout do postele a umřít - ale nejde to. Proč? Protože ten váš debilní soused nad vámi pořádá párty a pouští si na plné koule zvěrstva, které nazývá hudbou. Trance, techno, disco - to už je jedno. Skáče s vámi postel, rve vám to uši a je to nekonečné. A je to něco, co se pořádně nedá řešit, protože lidi jsou prostě někdy čůráci.
Když si pak stěžujete přátelům, jak jste se opět nevyspali, jste nepříjemní a mrzutí, radí vám vždy to samé: "Tak tam za ním sakra jdi a řekni mu, ať to ztlumí!" Heh, jako kdyby se o to člověk párkrát nepokusil. Jenže to je boj s větrnými mlýny. Vzhledem k tomu, že osazenstvo se výborně baví a vůbec je nezajímá, že barák má papírové zdi, ta malá mrcha ze zdola je jim spíš pro smích. Když jsem se o to pokusila naposledy, spíš mi přišlo, že volume šlo nahoru. Damn it, jo, lidi jsou v dnešní době hotová zlatíčka. Starší sousedka, co bydlí vedle, na ně dokonce jednou zavolala policajty. Však víte, rušení nočního klidu je protizákonné. No, taky trochu nepostihnutelné, neboť cvalíci v uniformách se jí spíše vysmáli. No jo, hysterická baba a lidi, co se chtějí bavit...
Ale člověk musí spát, je to biologická nutnost. Já už takhle spím špatně a vzbudí mě každý hlasitější zvuk. A jo, vážně mám i ucpávky do uší, a ne, vážně to nestačí. Protože to i cítíte. I kdyby se vám podařilo kompletně izolovat uši od veškerého dění okolo, postel s vámi skáče pořád stejně.
A začínáte se bát o svoje duševní zdraví. Protože jak to pokračuje, hodinu po hodině, čím dál tím víc máte chuť sebrat první věc, na kterou narazíte, a jít s ní někoho umlátit. Nejdřív se vám nechce zvedat z postele, ale jak ten vztek roste, jak už počítáte každou minutu té tortury, v hlavě se vám rodí myšlenky, díky kterým si druhý den říkáte, že jste zralí na psychiatra. Začnete chodit po bytě, pokoušíte se najít nějaké místo, kde by byla hudba alespoň o něco málo hlasitá, nadáváte, chytáte se za hlavu. Pak vidíte tužku a úplně si dokážete představit, jak jí vezmete a vrazíte ji sousedovi do oka. Anebo ne, do ucha, to bude lepší. A hele, pánvička - jaký zvuk by asi dělala, kdyby milionkrát uhodila do jeho hlavy? A ano, i kuchyňských nožů mám hodně... Aaah, škoda, že tu nemám sekeru, to by bylo stylové! A ano, teď už to není jen o skončení vašeho mučení, už si to chce i vybít vztek. Protože nakonec, když hudba ve čtyři ráno konečně utichne a vy víte, že vám zbývají jen dvě hodiny spánku, stejně neusnete. Protože ty pekelné beaty vám rezonují v uších. A myslíte zase jen na vraždu.
Někdy si říkám, že si tu sekeru pořídím, protože ač je to šílená a zhoubná představa, skýtá jakési zadostiučinění. Víte, nebyla bych první, kdo by něco takového udělal. Na články typu "soused zabil souseda" ať už kvůli hudbě, hlasitému psovi, nebo že ho prostě vytáčel, narazíte docela často. Někdy vraha i osvobodí, protože je to úkon v afektu, kdy už byl člověk dohnán k šílenství. Je to ta chvíle, kdy už ani neuvažujete nad tím, jestli a kam schováte tělo, nebo co tomu řeknou lidi. Ne. Vím přesně, jak by to probíhalo, kdybych byla k něčemu takovému nakonec dohnána. Prostě bych vzala tu sekeru, šla na toho debila zazvonit a ve chvíli, kdy by mi otevřel dveře, aby se mi mohl opět vysmát, bych s ní prostě máchla. A pak znovu. A ještě několikrát, abych si to užila. Pak bych ho překročila, vypnula hudbu, a možná ještě roztřískala ty jeho milované repráky. A pak? Šla bych domů, do postele, spát. Ani bych se předtím neosprchovala. A spala bych jako mimino. Je to hrozné, že? Ale mučení lidé dělají zoufalé věci a spánková deprivace je jednou z nejstarších forem mučení.
Pointa? Lidi, nebuďte zmrdi. Když vás někdo slušně prosí o pár hodin klidného spánku, udělejte mu tu radost. Je to taková slušnost. A také nikdy nevíte, kdy na vás někdo přijde se sekerou.
2024 ©